Jiří Havel aneb Cesta tam a zase zpátky

Muž mnoha tváří, ekonom mnoha směrů. Jiří Havel, lídr kandidátky ČSSD do eurovoleb.

Bývalý člen KSČ, zřejmě obdivovatel hospodářské politiky Josifa Vissarionoviče Stalina. Takový byl Jiří Havel před revolucí, a mnozí jej brání, že pouze podlehl době. Budiž. Po revoluci ale zřejmě obrátil, když na svém blogu přirovnal českou privatizaci k arizaci židovského majetku. Jako několikaletý šéf výkonného výboru Fondu národního majetku mohl zřejmě jen přihlížet. Člověk by si myslel, že po projevených sympatiích středočeského hejtmana Davida Ratha k hospodářské politice Adolfa Hitlera, si představitelé ČSSD dají větší pozor na jazyk... Ale dost o politice.

Jiří Havel, ekonom. „Zavilá pravice o něm tvrdí, že nezapře Komanče, a zastydlá levice vyčítá, že odporně načichl tržním imperialismem,“ stojí v popisku blogu bývalého místopředsedy vlády. Nezbývá než souhlasit. Vyznat se v názorech Jiřího Havla je totiž často problém. Například přijetí eura. ČSSD ve svém protikrizovém plánu počítá s pracovní variantou přijetí eura v roce 2013. Sám Jiří Havel ale v rozhovoru pro Hospodářské noviny (HN, 30.1.2009) uvádí, že nejbližší možný termín přijetí společné evropské měny je mezi roky 2015-2016. Netřeba zdůrazňovat, že Havel je hlavní autorem dnes již 62 bodů ČSSD, jak zatočit s krizí.

Vyšší výdaje nebo nižší daně?

Co dále víme o Jiřím Havlovi? V současné krizi je podle něj neúčinné snižovat daně, lepší je zvyšovat veřejné výdaje. Logický závěr správného keynesiánce. V jiném textu ale hájí snižování snížené sazby DPH z 9 na 6 procent. Tak co vlastně chce? Pravdou zůstává, že DPH snížila například Velká Británie, ale ekonomice to příliš nepomohlo. Ceny klesají i tak, a snižování nepřímých daní pouze zvyšuje riziko deflační spirály. Na druhou stranu snižování sociálního pojistného (v podstatě přímá daň), které nechá lidem více peněz v peněženkách a firmám na účtech, Havel odmítá. „Je přece nápadné, že s návrhem nesouhlasí odbory,“ argumentuje Havel v HN.

Ve své argumentaci pro zvyšování veřejných výdajů (a nesnižovaní daní) se Havel odkazuje na světové ekonomické špičky. Jen my v Čechách podle něj nemáme tuto otázku vyřešenou. Pravicoví ekonomové se odkazují například na práce Christiny Romerové a Oliviera Blancharda, kteří příliš ve výdajovou metodu nevěří. Havel to ale nepovažuje za relevantní, protože Romerová pracuje na americkém „Obamově“ balíčku a Blanchard pracuje pro Mezinárodní měnový fond (MMF).

Ve skutečnosti ale americký balíček obsahuje zhruba z třetiny opatření na snížení daní a MMF, kterým se Havel zaštiťuje při prosazování veřejných výdajů, to taky nevidí černobíle. Havel si sice na stránkách MMF dohledal, že fond preferuje zvýšené výdaje před snižováním daní, ale zřejmě nedočetl, že to nesmí být na úkor dlouhodobé stability veřejných financí a navíc to nelze uplatnit ve všech státech. Zvýšení výdajů ve velké uzavřené ekonomice má totiž totálně odlišné důsledky jako podobný krok v malé otevřené ekonomice, například té české.

Jak vypadá stabilita veřejných rozpočtů v podání ČSSD jsme si navíc už zažily. Při téměř 7 procentním růstu hospodářství deficity kolem 100 miliard korun. Naopak finanční disciplína této vlády dokázala na prahu recese srazit deficit státního rozpočtu na necelých 20 miliard korun, nejlepší výsledek za 11 let. Díky tomu má nyní rezervu ve výši 2 procent HDP na protikrizová opatření.

Europoslanec

Budoucí europoslanec Jiří Havel také brojí před snižováním daně z příjmů právnických osob. V období krize totiž podle něj vydělávají jen monopolní společnosti. Běžné podniky podle něj tři až pět let nebudou platit daně. Když odhlédneme od toho, že hospodářská politika je tady na dobu delší než tři roky, stejně jako od toho, že snižování daní paradoxně zvyšuje objem peněz ve státní kase, je tady ještě jeden problém. Monopolní (přesněji dominantní) struktury tady především vznikly v průběhu socialistických investičních pobídek. A jen tak mimochodem, tyto firmy dostaly daňové prázdniny třeba na deset let…

Pokud se ještě podíváme na protikrizová opatření ČSSD, zarážející je hned první věta, ve které se sociální demokraté odkazují na citáty o selhání neregulovaných finančních trhů. Jde buďto o neznalost, nebo vědomou ignoraci. Finanční trhy nebyly nikdy neregulované. Jen ve Spojených státech existuje více než desítka institucí podílejících se na regulaci finančního sektoru. Někteří ekonomové tvrdí, že právě tam vznikla současná krize, v oblasti překrývajících se pravomocí a šedých zón.

Návrhy ČSSD

Samotné návrhy ČSSD se v řadě případů vlamují do otevřených dveří. Mnohá opatření už běží od podzimu (proexportní opatření, zrychlené čerpání peněz EU). Některé body prakticky nemají s krizí vztah (schválení Lisabonské smlouvy, zrušení zdravotnických poplatků), několik navrhovaných opatření může dokonce krizi ještě zhoršit (vyšší sociální pojistné, vyšší daň z příjmu právnických osob).

Například státní garance Fondu pojištění vkladů, kterou ČSSD navrhuje, by zase mohla probudit v lidech panické sklony, a vést k dalšímu kolečku podobných opatření v okolních státech. Na podzim takový kolotoč spustilo Irsko, a ekonomům z toho šla skutečně hlava kolem. Některé kroky by zase ČSSD ráda udělala za Českou národní banku, což dost dobře nejde. A finální účet? Náklady minimálně 3 procenta HDP a státní garance o řád vyšší.

Poslední, co stojí za zmínku, je nabídka ČSSD (respektive Jiřího Havla) na spolupráci při řešení krize. Havel je na jedné straně ke spolupráci s vládou vstřícný, na druhé straně odmítá, že by se nějakým způsobem ČSSD nyní zapojila do činnosti Národní ekonomické rady vlády (NERV). To, že předseda strany Jiří Paroubek vyhrožoval, že vyloučí Jiřího Rusnoka (v současnosti člen NERV) z ČSSD, pokud vládě bude pomáhat, již naštěstí spadlo pod stůl. Inu, cesta tam a zase zpátky…